Zatímco dnes si život bez elektřiny nedokážeme představit, před sto lety byla situace diametrálně odlišná. To, co dnes považujeme za samozřejmost, byla výsada jen pro pár vyvolených. Výrazně odlišná byla i spotřeba elektřiny – domácnost s přístupem k elektřině spotřebovala v roce 1918 v průměru 100 kilowatthodin za rok, což by dnešní průměrné české domácnosti nemuselo vystačit ani dva týdny.

Úplně prvním využitím elektrické energie v českých zemích byla v roce 1878 instalace šesti obloukových lamp poháněných dynamem pro osvětlení tkalcovny lnu v Moravské Třebové. Postupně byly osvětlovány další závody, divadla i veřejná prostranství. V roce 1889 byla v Praze na Žižkově vybudována první elektrárna.

S postupným rozvojem elektrifikace přišla potřeba legislativní úpravy. První zákon upravující elektrizaci byl podepsán 22. července 1919. Zákon č. 438/1919, o státní podpoře při zahájení soustavné elektrizace, platil s drobnými úpravami až do roku 1957. V době, kdy byl zákon uveden v platnost, neexistovala v Československu žádná distribuční ani přenosová soustava – proud se tedy nemohl rozvádět dál a byl dostupný jen ze závodních výroben. Těch bylo v zemi přibližně šest tisíc.

Elektrifikovaná byla zpočátku pouze větší města a elektřina byla kvůli své vysoké ceně v té době pro většinu lidí v podstatě nedostupná. Ti zámožnější si mohli dovolit třeba vysavač nebo rádio, na které bylo potřeba vlastnit licenci.

V první polovině dvacátého století už bylo jasné, kam se elektrárenství bude ubírat. Trend jednoznačně směřoval k velkým propojeným podnikům, schopným pokrýt většinu požadavků společnosti. Tím, že vlastníky společností byl nejen stát, ale i místní samospráva a spotřebitelé,
postupovala elektrizace velice rychle. Ta podpořila i český průmysl, který se na rozvoji energetiky a elektrizaci podílel. Na konci 20. let byl již elektrický proud přístupný 70 procentům obyvatel.