V Den památky Jana Palacha, 16. ledna 2019, se na Masarykově náměstí uctila památka 50 let od jeho odvážného protestu. Květinu s trikolorou u památníku Evžena Plocka, který obdobný protest vyjádřil o tři měsíce později v Jihlavě, položili zástupci města i primátorka Karolína Koubová, která k přítomným promluvila.

 

Proslov primátorky města při uctění památky 50 let od upálení Jana Palacha:

Vážené dámy a pánové, kolegové, kantoři, studenti,

velmi si vážím toho, že se zde scházíme při příležitosti tragického činu, který pro mě osobně změnil vnímání svobody a demokracie.

Byla jsem dítě zvídavé a historie naší země mě zajímala. Pořád jsem se ptala babičky, jaké to bylo, když byla malá, jak se žilo za jejího mládí. Ta doba mě fascinovala, protože jsem jí nerozuměla. Velmi zajímalo, proč se slavil Vítězný únor, když to pro republiku příliš velké vítězství nebylo, proč nám u sídliště stojí ten tank, když přeci táta coby chartista říkal, že tu Rusáci nemají co dělat a proč. Nerozuměla jsem době, která nutí lidi jinak mluvit doma a jinak na veřejnosti. Jak se trefně říká, doba, která učila děti doma nelhat a venku nemluvit pravdu.

Když jsem se pak jako dítě poprvé seznámila s příběhem Jana Palacha, zastavilo se mi srdce. Znovu jsem to nechápala, ale zároveň mi spoustu věcí došlo. Nechápala jsem sice, proč svůj čin spáchal, že by mohl někdo přinést tak silnou oběť. Doba, kterou jsem do té doby viděla jen ve svých obrysech, najednou dostala jasné sdělení: je to doba, kvůli které se někdo upálil.

Příběh Jana Palacha je příběhem mladého člověka, který měl před sebou celý život. A místo toho, aby ho prožil v těch jasně daných obrysech nesvobody, tak raději podstoupil oběť, která měla otevřít oči celé společnosti. To, že se tak nestalo, považuji za jednu z největších vin Českého národa, a možná je to vina opakovaná: vina pasivity, nedostatečného vzedmutí sil a boje za to, co si zaslouží boj největší, za svobodu.

Říkám to záměrně, protože jsme v historii měli několik takových situací a jeden by řekl, že se jako národ dokážeme ze svých chyb poučit, ale není tomu tak. Čekala bych, že se po Mnichovu Český lid bude chtít vzepřít další nesvobodné nadvládě, která mu bere jeho suverenitu, ale nestalo se. A Ruská vojska v nás zašlapaly i ty poslední zrnka chutě bojovat. V nás jako v národu. Přijali jsme pasivně fakt, že za nás někdo jiný rozhoduje, že jsme jako jednotlivci příliš malí na jakoukoli změnu, a že bude lepší řešit si jen to svoje a do veřejného života se moc nezapojovat. Tuto vinu si Český národ nese stále v sobě a dosud se s ní nedokázal vyrovnat. O to důležitější je připomínat si výročí upálení se Jana Palacha, protože on je symbolem toho, že není možné podrobit se. Není možné přistoupit na to, že my sami nic nezměníme a přijmout fakt, že za nás rozhodují jiní. Není to tak. My jsme zodpovědní za stav našeho státu, za stav svobody a demokracie. Jsme to my, kdo si demokracii v tuto chvíli nechává pomalu ale jistě oslabovat.

Pokud se ptáte, co dnes nejvíc ohrožuje naši demokracii, tak je odpověď velmi prostá – relativizace pravdy. Jsme přehlceni informacemi, které neumíme třídit a sami si je zpracovat. Dostáváme se každý den, každou hodinu, do situací, kdy jsou nám předkládány nějaká zaručená fakta, která ale vychází z polopravd a lží, a my jim buď uvěříme, nebo nad nimi v sebeobraně mávneme rukou s pocitem, že dnes nelze věřit ničemu. Pravda je zesměšňována, překrucována, dehonestována. Lidé ztrácejí důvěru nejen v sebe, ale ve společnost jako celek, a to je přátelé velmi dobrý základ pro rozklad demokracie. Stojíme znovu na pokraji situace, kdy je naprosto rozhodující, zda budeme jako národ lhostejný anebo se sami za svou zemi postavíme a řekneme jasně, že budeme demokracii hájit. Že budeme hájit pravdu.

Mějme proto příběh Jana Palacha na paměti. Není to čin, který nám dnes nemá co říct. Mluvím o osobní odvaze a o tom, že každý z nás může i malým krůčkem, malým vystoupením ze své komfortní zóny, začít šířit dobrou náladu a naději, že Jan Palach nezemřel zbytečně.